Bohumi Vít Tajovský

Bohumil Vít Tajovský
Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti, v rozhovoru s Alešem Palánem a Janem Paulasem.
Kniha vychází v Karmelitánském nakladatelství, 2009, s ilustracemi Aleny Dvořákové, Viktora Fischera a Evžena Sobka.

Alena Dvořáková a Viktor Fischer vzpomínají na Opata Tajovského:

Naše první setkání sopatem Tajovským se váže někdy do roku 1993, kdy jsme začínali dokumentovat život Premonstrátů vŽelivě. Pamatujeme si ponuré chladné a omlácené chodby, stojíme před nějakými dveřmi, klepeme na ně. Chvilku nic, potom hromové a ticho prořezávající DÁLE, až jsme se lekli. Oproti našemu očekávání obrovitého a silného majitele hromového hlasu za stolem seděl menší a usmívající se muž se silnými brýlemi. Došlo nám, že jeho hlas byl několikanásobně zesílený klenbou ve velké místnosti. Potom už jsme měli jenom pozitivní dojmy, Tajovský dobře věděl, jak důležité je fotograficky zdokumentovat jeden zdůležitých momentů želivské historie – přerod léčebny zpět do běžného klášterního zaběhlého řádu. Vté době tam kromě nás fotilo průběžně několik dalších fotografů a všem vycházel maximálně vstříc, mohli jsme si podstatě dělat, co jsme potřebovali. Možná nám pomáhalo i to, že zpočátku bylo všechno všude vdezolátním stavu, dveře často nebyly vůbec, nebo se nedaly zamykat a řeholníci se před námi vlastně ani neměli kde schovat… Tehdy vznikaly nejlepší fotografie.

Při našich cestách po misiích vKazachstánu a Jižní Africe jsme se jenom utvrzovali vtom, jak známý Tajovský je a jaký má morální kredit, všichni ho znali a spolupráce sním nám otvírala dveře. Bohužel, jak jsme do Želiva jezdili stále řidčeji, o to víc bylo najednou vidět, jak jeho tělo slábne a sesychá, navíc stále hůř viděl, našeho jezevčíka Tobíka najednou považoval za kočku, nebyli jsme si jisti, zda rozeznává nás. Najednou zněj byl pouhý věchýtek, který potřeboval neustálou pomoc mladších kněží. Ta rychlost nás zaskočila.

Když jsme po jeho smrti připravovali na výzvu převora Hroznaty výstavu Údolí štěstí, kde snámi vystavovali ještě fotografové Pavel Dias a Evžen Sobek, hledali jsme jeho věci, které by ho charakterizovaly a které bychom vyfotili na pelhřimovskou výstavu. Všechny jeho osobní věci se tehdy vešly do krabice od bot. Byli jsme ztoho nesví, stáli jsme nad tou krabicí a viděli, jak se obětoval pro druhé, pro víru, pro to, čemu věřil.